Jako jarní déšť..

“Co to píšeš do sněhu?”  (starší Tibeťan se sklání nad svým kamarádem a kouká mu přes rameno)

„Přečti si to.. Je to nejdůležitější slovo pro nás, pro Tibeťany“

“SVOBODA.. aha, ale není to úplné, chce to ještě něco” (píše nějaký nápis vedle. Úlohy se mění – starší muž píše, mladší se dívá a po chvíli čte)

“ODPUŠTĚNÍ”

Po zádech mi běhá mráz a v očích cítím vlhko. Je možné, že to napsal ten samý muž, který si prošel peklem? Muž, kterého Číňané 2,5 let mučili, aby přiznal, že organizuje útěk stovek dětí přes hranice Tibetu do Indie?  A přesto nepovolil. Neprozradil nic.

Dnes a denně můžeme být svědky výjimečných událostí, které se dějí za dveřmi našeho domova, či za hranicemi našeho poklidného a svobodného státu. Pokora, odvaha, čest, hrdost, moudrost a nekonečná láska. I tak se dá vyhrát.

Dokument pokračuje slovy:

“..když pomyslím na Číňany, přepadne mě zlost, která však přejde jako jarní déšť. Vždycky si připomenu, že to jsou lidé jako my, a že bychom se za ně měli modlit..” a následuje široký úsměv. Úsměv, který člověka dojme. Úsměv Krista, i když se usmívá ústy buddhistického mnicha.

Tito lidé nemají moc na rozdávání a přesto mi toho během jedné hodiny dali tolik! Obdarovali mě a motivovali. Ano, i já můžu zlepšit svět. Úkolem každého z nás je přeci rozsévat lásku kolem sebe. Nejednou mi zlepšila den kolemjdoucí stařenka, když se na mě usmála a pohlédla milujícíma očima.

Pane, pomoz mi, ať Tě následuji a šířím dál Tvůj láskyplný úsměv. Ať neupadám do hněvu, a když přeci, ať přejde jako jarní déšť..